Otázky z POL 2
biskupem, takže nadále mu bylo dáváno přízvisko Biskupec. Tím byla roztržka mezi Římem a tábory dokonána i prakticky. Na základě programu artikulí Tábor zakročil proti extrémním skupinám pikartů a adamitů (1421 - 1422). Tento program se stal později východiskem pro jednání husitů s basilejským koncilem.
Smrt Jan Žižky:
Zahynul během vojenského tažení u Přibyslavi 11. října 1424.
Kompaktata (Basilej 1435):
1431 Koncil v Basileji
- v lednu 1433 táhlo poselstvo husitů v čele s Prokopem Holým (50 lidí) do Basileje
- někteří husité byly připraveni na obranu Čtyř pražských artikulů
- ostatní jen jako vojenská ochrana
- Jan Rokycana, Mikuláš Biskupec, Oldřich ze Znojma, Petr Payne (zvaný Engliš)
- nedošlo zde však k žádné konkrétní dohodě, jednání měla pokračovat v Praze
Roku 1436 byla v Čechách (v Jihlavě) vyhlášena kompaktáta, která povolovala přijímání podobojí a zaručovala, že církvi nebude vrácen její majetek. Odpůrci proti dohodě, husité vedeni Janem Roháčem z Dubé, působili na hradě Sión. Ten byl však v roce 1437 obléhán a dobyt a Jan Roháč spolu se svými 50 druhy byli oběšeni v Praze.
Dekret Kutnohorský:
Dekret kutnohorský je listina omezující vliv cizinců na pražské univerzitě vydaná 18. ledna 1409 za vlády Václava IV., na jejím vzniku se podílel především Jeroným Pražský a Jan z Jesenice, přední členové reformní skupiny na univerzitě. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy (saský, bavorský a polský) jeden. Dekret se týkal pouze třífakultního učení, ne právnické univerzity.
Bitva u Lipan:
Bitva u Lipan - rozhodující střetnutí, které ukončilo husitské války.
V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená (táborité vedení Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán) na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků na straně druhé. Umírněná strana byla početně značně silnější, ovšem radikálové se mohli zase pochlubit sehranou a zkušenější armádou. Jinak mezi stranami valné rozdíly nebyly. Obojí používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj. Proti zajisté zkušenému a úctyhodnému velitelskému tandemu Prokop Holý a Jan Čapek ze Sán stanul neméně zkušený a schopný umírněný kališník Diviš Bořek z Miletínka, starý spolubojovník Jana Žižky.
Albrecht Habsburský 1437:
Zvolen Uherským sněmem za českého krále.
Jiří z Poděbrad:
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (6. dubna 1420 Poděbrady – 22. března 1471 Praha) byl od 27. února 1458 po zvolení českou šlechtou až do své smrti českým králem. Stal se tak jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli už pouze králové z cizích dynastií. Stranil neradikálním kališníkům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků. V roce 1452 pak v duchu programu namířeného proti radikálním kališníkům dobyl Tábor, čímž zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Ve stejném roce se stal správcem českého království za nezletilého Ladislava Pohrobka.
Manželka Ferdinanda I.:
Anna Jagellonská, dcera Vladislava Jagellonského
Obnovené zřízení zemské:
Byla zemská ústava v Čechách (z 10. května 1627) a na Moravě (z 10. května 1628). Český král Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu.
První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly disposici koncem května 1627. Byly vydány německy pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb, úřední překlad do češtiny nebyl ani celý vytištěn.
Hlavními změnami byly
místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus
česká koruna byla vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc České královské - dvorské - kanceláře ve Vídni)
duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města - ta měla na sněmu jen jeden hlas)
katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém)
jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým
stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní
zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědni).
ústní řízení nahrazeno písemným
Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1575. V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratoriemi a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva.
Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udrželo až do roku 1848.
Ferdinand IV.:
Ferdinand IV., český, uherský a římský král z rodu Habsburků přichází na svět 8. září roku 1633 ve Vídni jako první syn císaře a krále Ferdinanda III. a jeho první ženy, infantky Marie Anny Španělské.
V dětství je Ferdinand IV. Habsburský vychováván jako následník Ferdinanda III. a dědic habsburské monarchie a římskoněmeckého císařského trůnu, již v ranné dospělosti je pak otcem zapojen do panovnických záležitostí - v roce 1646 (5. srpna) je Ferdinand IV. korunován králem českým, o rok později, v roce 1647 (16. června), pak králem uherským.
V roce 1653 je pak Ferdinand IV. Habsburský v Augsburgu (volba proběhne 31. května) zvolen římským králem, korunovace sama pak proběhne v Řezně, a to 17. června téhož roku.
Po těchto událostech je pak plánován sňatek Ferdinanda IV. s nejstarší dcerou španělského krále Filipa IV. Marií Terezou - tento sňatek ale již nedojde uskutečnění, mladý Ferdinand 9. září roku 1654 po infekci neštovicemi umírá ve Vídni.
Po Ferdinandově smrti se pak otevírá cesta na habsburský trůn pro jeho mladšího bratra (původně určeného otcem pro církevní dráhu) Leopolda, budoucího českého a uherského krále a římskoněmeckého císaře Leopolda I. Habsburského.
Majestát a česká konfese 1575:
Česká konfese = programové stanovisko na jehož základě mělo dojít ke zrovnoprávnění všech nekatolických náboženství s katolictvím. Ta věc se mezi stavy a králem diskutovala, nikdy nedostala písemnou podobu, měla jen charakter ústního dojednání. Když Maxmilián umírá, zůstává česká konfese věcí nedořešenou. Připravili ho čeští stavové.
Rudolfův Majestát – dekret o legalizaci a zrovnoprávnění všech náboženství. Vymohla ho česká nekatolická šlechta v roce 1609.
Chodské povstání:
1692 zvláštním císařským dekretem byla na Moravě zavedena daň z hlavy; dekret tím porušoval Obnovené zřízení zemské, které umožňovalo vypisování daní výhradně moravskému zemskému sněmu.
Srpen – do Vídně se vypravila deputace Chodů (z jedenácti pohraničních vesnic) k císaři Leopoldovi I., aby se pokusila o prosazení svých práv a podala stížnost na útisk vrchnosti (W. M. Lammingena). Chodská "causa" přerostla v otevřené povstání, které bylo 17. července 1693 potlačeno vojskem. Lammingen požadoval exemplární potrestání všech předáků odboje, nakonec byl popraven pouze nejrozhodnější mluvčí Chodů Jan Sladký-Kozina.
Karel VI.:
(1711 – 1740)
Karel VI. se narodil 1. října 1685 Leopoldovi I. a jeho třetí manželce Eleonoře Falcko-Neuburské. Těšil se větší otcově náklonnosti než jeho starší bratr Josef. Měl opačnou povahu i temperament, byl vážný, těžkopádný, zdrženlivý, nerozhodný a důvěřivý. Vynikal věrností danému slovu, bezelstnou přímostí a spravedlností. Měl jazykové nadání, hodně četl a stejně jako jeho otec nade vše miloval hudbu a dokonce složil několik oper. Jeho druhou velkou lásku byl lov..
Během války se oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbuttelskou. Problém byl pouze v tom, že Alžběta byla protestantka, což bylo ve Španělsku nemyslitelné a Alžběta musela změnit vyznání, což udělala zdráhavě a s nechutí. V roce 1716 se jim narodil syn Leopold, který však po šesti měsících zemřel. Pak následovaly tři dcery: Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie. V roce 1711 se po smrti bratra Josefa stal rakouským císařem..
Karel je považován za typicky barokního panovníka a za jeho vlády dosáhlo rakouské baroko největšího rozmachu. Karel se také zajímal o ekonomiku a dbal na hospodářský rozvoj říše (např. chtěl odstranit cla uvnitř říše) , ale k uskutečnění plánů mu chyběla vůle a vytrvalost. Zřídil obchodní rady pro Čechy, Rakousko a Slezsko a centrální obchodní kolegium ve Vídni. Nechal zbudovat silnice přes Semmering a Loibelský průsmyk, v Terstu byl zřízen svobodný přístav, zestátnil poštu atd. Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt ve Španělsku. Ve Španělsku se Karel obklopil dvorem, který stál víc peněz, než jich bylo k dispozici. Král pořádal operní představení, nákladné slavnosti a vůbec žil nákladným životem. Takový styl života se však od něj jako od barokního knížete žádal. Vyhovoval mu španělský dvorský rituál, který zdůrazňoval majestát panovníka a který svazoval vídeňský dvůr do naprosto nepřirozené strnulosti. Císař Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se v českých zemích rozpoutala další nová vlna rekatolizace, směřující hlavně proti všem nekatolickým vlivům působícím na Čechy a Moravu z území Pruského království. Tato nová evropská mocnost se v době Karlovy vlády začala stávat zjevným a nebezpečným rivalem monarchie. Karel VI., který zůstal posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie, zemřel v říjnu roku 1740 a byl pohřben v blízkosti svých rodičů a bratra Josefa I. v kryptě u vídeňských kapucínů.
Pragmatická sankce:
Pragmatická sankce je obecné označení pro panovníkem vydaný zákon základní důležitosti, který má být považován za trvalý a nezrušitelný. Ve středověkých a novověkých dějinách se vyskytla řada pragmatických sankcí; mezi nejznámější patří dvě, týkající se nástupnictví trůnu v habsburské monarchii (Pragmatická sankce Karla VI. z roku 1713) a ve Španělsku (Pragmatická sankce Ferdinanda VII. z roku 1830).
Slezské války Marie Terezie:
roce 1740 se pak Marie Terezie na základě tzv. pragmatické sankce ujímá moci nad habsburskou monarchií - její nástupnictví ale hned vzápětí zpochybní několik zájemců o země monarchie: pruský král Friedrich II. už v prosinci roku 1740 zaútočí na Slezsko, další útoky pak přicházejí ze strany bavorského kurfiřta Karla Albrechta, Francie či Saska - začíná tzv. válka o dědictví rakouské (1740-48).
Tato válka promění zprvu nejistou a bezmocně působící ženu v hrdou, panovačnou a ctižádostivou panovnici, nepochybující o své vyvolenosti a odpovědnosti za země monarchie - Marie Terezie se ukáže jako nepoddajná, statečná a odpovědná vládkyně, přestože během bojů přijde o Slezsko, Kladsko a Parmu. Zbytek říše se jí ale podaří uchovat pro habsburskou dynastii.
Od roku 1741 je přitom Marie Terezie i uherskou (korunována 25. června roku 1741 v Prešpurku) a od roku 1743 (korunována 12. května roku 1743 v pražském chrámu sv. Víta) českou královnou. Její manžel František I. Štěpán Lotrinský je pak v roce 1745 zvolen římským císařem.
V padesátých létech 18. století vede Marie Terezie další válku - poté, co se jí podaří, prostřednictvím hlavního rádce v zahraničněpolitické oblasti knížete Kounice-Rietberga, uzavřít s Francií protipruskou koalici, probíhá v letech 1756-63 tzv. sedmiletá válka, v níž Prusko uhájí své slezské državy i své velmocenské postavení v Evropě.
Bitva u Slavkova 1804:
Bitva u Slavkova ( též bitva tří císařů, bitva u Austerlitz) proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Stáli proti sobě francouzský císař Napoleon Bonaparte a ruský car Alexandr I. spolu s římským císařem Františkem I. Bitvu vyhrál Napoleon, který ji až do konce svého života považoval za své nejskvělejší vítězství. Napoleonovo vítězství vedlo k podepsání tzv. Prešpurského míru a zrušení Svaté říše římské.
Franitšek I. rakouským císařem:
Během své vlády se stal populárním panovníkem, ve Vídni ho nazývali dobrým císařem Františkem. Odhalení jakobínského povstání ve Vídni roku 1794 ho přimělo zostřit režim. Po Napoleonově zásahu do změn v německé oblasti a jeho provolání francouzským císařem bylo 11.8.1804 vyhlášeno rakouské císařství a panovník přijal dědičný titul rakouského císaře jako František I.
Třetí koaliční válka skončila katastrofou, František mimo jiné přišel o Benátsko, Dalmácii, Istrii a Tyrolsko. Po založení Rýnského spolku se 6.8.1806 vzdal titulu římského císaře a oznámil zánik Svaté říše římské národa německého. V roce 1809 neprozřetelně vyhlásil Francii válku. Po porážce se musel zavázat ke snížení stavu armády, placení válečného odškodnění a odstoupit mj. západní Halič a Kraňsko. Roku 1809 jmenoval ministrem zahraničí C.L.Metternicha, dosavadního vyslance v Paříži. Nový ministr vyjednal sňatek císařovy dcery Marie Luisy s Napoleonem I. Rakousko se roku 1813 přidalo k protifrancouzské koalici a vyhlásilo Francii válku. Vídeňský kongres zajistil Rakousku dominantní postavení v německé a italské oblasti, monarchie získala kromě jiného Lombardsko, Benátsko a Salcbursko.
Ve vnitřní politice nastala po napoleonských válkách konsolidace a hospodářský rozmach. Veřejný život byl přísně kontrolován. Vláda podporovala rozvoj vzdělanosti (založení technického učiliště v Praze, zřízení muzeí v Brně a Praze), zavedla všeobecný občanský zákoník, napomáhala rozvoji obchodu a průmyslu, nepodařilo se jí však vylepšit státní finance. V zahraniční politice spolupracovalo Rakousko s Ruskem a Pruskem na potlačování revolucí. Císař v roce 1821 Metternicha jmenoval domácím, dvorským a státním kancléřem a pověřil ho širokými pravomocemi. Po 43 letech vlády zemřel František na následky zápalu plic.
Rakouské císařství 1812:
Protože potíže ve Španělsku vzrůstaly pokusil se fr. císař pomocí hraběte Metternicha získat Rakousko za spojence. Znamením změny se stal sňatek Napoleona s dcerou rak. císaře Marií Luisou. František I. se zavázal poskytnout Francii pomoc při chystané výpravě do Ruska. Ale podle tajné dohody s Alexandrem I. rakouský armádní sbor o síle 30 000 mužů do bojů vůbec nezasáhl. Po naprostém nezdaru rakouských armád v Rusku roku 1812 uzavřelo Rakousko s Ruskem příměří.
Josef II.:
(13. března 1741 Vídeň – 20. února 1790 Vídeň), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Josef II. byl nejstarší synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského. Byl prvním panovníkem pocházejícím z Habsbursko-Lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženat. Poprvé s Marií Isabellou Bourbonsko-parmskou, podruhé s Marií Josefou Bavorskou. Během své vlády vydal přes 6.000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znova obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány 1781). Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.
Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou – téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosné nebo nepřijatelné. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích, aby se ušetřilo dřevo a stromy, mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlech do hrobů vysypaných vápnem), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému). Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.
Frankfurtský sněm:
Němci, kteří díky sjednocení získali velké sebevědomí, svolali v červnu roku 1848 do Frankfurtu nad Mohanem celoněmecký sněm, který měl jednat o celoněmecké ústavě. Německo mělo zahrnovat všechny země, ve kterých se mluvilo německy, tedy i rakouskou monarchii, včetně zemí Koruny české. V Čechách byly volby do frankfurtského parlamentu bojkotovány. Prosadit nadvládu Německa nad ústřední vídeňskou vládou se Němcům nepodařilo, globální sjednocení se neuskutečnilo.
Otázka voleb do frankfurtského sněmu rozdělila obyvatelstvo Čech na zastánce voleb, převážně Němce, a odpůrce voleb, převážně Čechy. Počátkem dubna se ve Vídni konstituoval Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska k zachování jejich národnosti, který ve Vídni protestoval proti české svatováclavské petici. 11. dubna František Palacký v otevřeném dopise Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé (známého pod názvem Psaní do Frankfurtu) odmítá začlenění českých zemí do budoucího sjednoceného Německa. Záruku národní svébytnosti vidí v rakouské monarchii, přeměněné na konstituční federaci rovnoprávných národů.
13.3.1848 - schůze pražského lidu ve Svatováclavských lázních, předložen návrh petice císaři - požadavky:
· · zrovnoprávnění češtiny s němčinou
· · demokratické svobody
· · rozšíření samosprávy, volení poslanců do samosprávných orgánů
· · spojení zemí Koruny české + centrální úřady v Praze
Pro konečnou podobu petice zřízen Svatováclavský výbor ( od dubna přejmenovaný na Národní výbor). Petice císaři - jen sliby- rozčarování, nová petice- odpověď.
Kabinetní list z 8.4.1848- ve většině bodů vyhověno- považováno za velký úspěch české politiky. Objevily se gva názorové proudy v české politice: a, liberálové (Palacký, Riegr, Borovský);
radikálové (Sladkovský, Sabina a Emanuel Arnold)
Revoluční mše 1848:
Červnové povstání v Praze
· · květen 1848: velitelem pražské vojenské posádky generál Alfred Windischgratz. Demonstrace vojenské síly: okázalá vojenská přehlídka. Obsazení strategických míst Prahy děly - protest Pražanů, požadavky: odvolat Windischgratze, zastavit vojenská opatření.
· · Na 12.6.1848 svolána „ svatováclavská sbratřovací mše“ na Koňském trhu, po skončení mše v Celetné ulici srážka lidu s vojskem - přerostla v ozbrojený boj, stavba barikád.
Ferdinand V.:
Ferdinand I. Dobrotivý, též Ferdinand V., (19. dubna 1793 Vídeň – 29. června 1875 Praha) z Habsbursko-Lotrinské dynastie byl rakouský císař v letech 1835–1848, poslední korunovaný český král a král uherský.
V roce 1830 byl v Prešpurku (nyní Bratislava) korunován na krále uherského. V roce 1835 se po smrti otce, císaře Františka I., stal rakouským císařem a 8. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Trůnu se vzdal 2. prosince 1848 ve prospěch synovce Františka Josefa I. Zemřel na Pražském hradě 29. června 1875.
I když byl formálně císařem, panovala za něj státní rada, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a zasedal v ní kníže Metternich a český hrabě František Antonín Kolovrat.
Havlíček 1851 – 1855:
V listopadu 1851 vyhrál soud, před kterým se zodpovídal za své články, přesto byl 16. prosince 1851 převezen do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství až do r. 1855.
Propuštěn byl krátce před svou smrtí.
Okrojovaná ústava 1849:
4.3.1849 v Olomouci vydána Stadionova okrojovaná říšská ústava. Jednalo se o první celorakouskou ústavu a byla silně centralistického zaměření. Zákonodárnou moc měl vykonával císař spolu s dvoukomorovým říšským sněmem. Výkonná moc měla být výhradně v rukou císaře a jím jmenovaná říšská rada měla pouze poradní hlas. Ústava uznávala pouze jediné společné rakouské státní občanství a předpokládala jednotné celní a obchodní území. Tato ústava ve skutečnosti nenabyla platnosti v celém rozsahu.
Bachovský absolutismus 1851 – 1859:
Rok 1848 – revoluce v celé Evropě i v rakouské monarchii a v Čechách (v Praze), původně klidný průběh – pak srážky s vojskem v Praze. Revoluce tvrdě potlačena, obnoven absolutismus. Nástup císaře Františka Josefa I.
1851 – 1859 – bachovský absolutismus – policejní dohled, nakonec zrušen kvůli neúspěchům v zahraničí, přijata ústava ale nesplněny české požadavky.
Hradec Králové 1866:
Válka mezi Rakouskem a Pruskem (v roce 1866, o vedoucí úlohu v německém spolku), která rušivě zasáhla do slibného vývoje kraje. Její vyvrcholení 3. července roku 1866 bitvou o Hradec Králové bylo pro Rakousko osudné. 3. července 1866 vstoupily Nechanice spolu s Cerekvicí nad Bystřicí a Sadovou do historie míst, kde začala rozhodující bitva války, kterou vyvolalo Prusko, aby se stalo vedoucí silou v Německu. Celkový počet ztrát na životech se pohyboval kolem 45.000 osob.
Bachmař březen 1918:
Bitva u Bachmače byla bitva první světové války. Boje první československé armády (Československo ještě neexistovalo) proti německé přesile proběhly 8.-13. března 1918 u dnešního ukrajinského města Bachmač.
Bitva u Bachmače byla bitva první světové války. Boje první československé armády (Československo ještě neexistovalo) proti německé přesile proběhly 8.-13. března 1918 u dnešního ukrajinského města Bachmač.
Proto nařídilo velitelství 2. československé divize rozkazem ze dne 2. března 6. pluku Hanáckému, aby obsadil důležitý železniční uzel Bachmač a zajistil tak evakuaci celého našeho armádního sboru směrem na východ. Velitelem 6. pluku Hanáckého byl v této době plukovník Jaroslav Červinka. Důležitost této železniční křižovatky spočívala v tom, že se do ní sbíhaly tratě ze čtyř stran, aby pátou tratí, v této chvíli pro naše jednotky nejdůležitější, pokračovaly na východ.
První část 6. pluku Hanáckého přijela do Bachmače 5. března a se souhlasem bolševických i ukrajinských národních vojsk Bachmač na dobu evakuace obsadila. Ve stejný den dostala německá armádní skupina generála von Lisingen, která se nacházela severně od Gomelu, rozkaz k obsazení Bachmače. Úkol byl svěřen 224. pěší