Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázky z POL 3

3. 9. 2006

divizi. Na západním směru vyslala 7. března 91. pěší divize tři prapory pod vedením podplukovníka von Restorff se stejným cílem: obsadit Bachmač a odříznout Čechoslováky.

První výstřely v bitvě u Bachmače padly 8. března v úporných bojích o stanici Mokošino. Následující den na severním úseku pokračují neúspěšné pokusy německých jednotek a obchvat pravého křídla našich jednotek.

Při těchto obranných bojích se zvlášť vyznamenali příslušníci 6. pluku Hanáckého a 7. pluku Tatranského.

Rozhodnutí v této bitvě padlo prakticky 10. března. Na severní frontě podnikly československé jednotky pod velením kapitána Kadlece útok na stanici Doč. Naopak na západní frontě útok zahájili Němci a situace se stala pro nás kritickou až do půl čtvrté odpolední, kdy našim jednotkám přijel na pomoc záložní prapor Hanáckého pluku v čele se štábním kapitánem Krejčím. Ten se ujal velení nad všemi silami západní fronty a nařídil všeobecný protiútok. Němci jistou dobu ještě odolávali, ale posléze začali ustupovat.

Aby se předešlo dalšímu krveprolití, bylo 11. března sjednáno příměří, které platilo pouze pro trať Kyjev – Bachmač a trvalo do 13. března 20. hodiny večerní. Protože na severní frontě nebyli Němci vázáni dohodou o příměří, pokusili se zde 13. března zvrátit konečný výsledek bojů ve svůj prospěch. Hlavní tíhu boje tentokrát nesl 4. pluk Prokopa Holého. Německý postup je zastaven kolem 13. hodiny, kdy přichází na pomoc celý prapor československé pěchoty a dvě bolševické roty.

Bylo rozhodnuto – evakuace československého armádního sboru byla v podstatě ukončena. Poslední jednotky z obou front, včetně těch, které kryly ústup a ustupovaly pěšky, dorazily do Bachmače po 21. hodině. Poslední ze šedesáti souprav – ešalonů odjel v noci 14. března směrem k Penze.

Boje si vyžádaly celkem 91 padlých a nezvěstných. Více jak 200 legionářů bylo zraněno. Bitva u Bachmače prokázala nesporné kvality československého vojska. V hlášeních 224. pěší divize německé císařské armády jsou charakterizovány jednotky našich legií bojující u Bachmače, na rozdíl od bolševických, jako jednotky vysoké vojenské hodnoty, vyznačující se rázností, útočností, palebnou kázní, střeleckou výkonností a obratným vedením. Hrdinství legionářů ocenil v rozkaze také vrchní velitel na Ukrajině Antonov – Ovsejenko. Boj u Bachmače byl také předpokladem proslulé sibiřské anabáze legií, která skončila ve Vladivostoku.

Svým skromným, ale důstojným dílem přispělo k tomuto úspěchu také několik rodáků z tuřanské farnosti. Byli to: Josef Mandelík, Dominik Solnička a František Šmíd z Chrlic, František Koutník z Malé Slatiny, Josef Kotas a Augustin Němec z Nenovic, Vavřinec Andresík, Jan Solnička a František Šik z Rosenberku a Ludvík Krejčí, Jan Krkoška, Leopold Lang a Josef Urbánek z Tuřan. Těmto a pochopitelně i dalším účastníkům československého zahraničního odboje v letech 1914 až 1920 bude věnována připravovaná publikace, kde se blíže seznámíme s jejich válečnými osudy a činností v legiích.

 

Zborov 1917:

Bitva u Zborova (2. červenec 1917) byla méně významnou součástí tzv. Kerenského ofenzívy a představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě. Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců.

Památník "Hrdinům od Zborova" v Blansku. V den výročí 2. července se zde konává vzpomínkový akt.

Společný hrob padlých československých legionářů v této bitvě

Čs. střelecká brigáda o síle asi 3 500 mužů (1. stř. pluk „M.J. Husa“, 2. stř. pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. stř. pluk „Jana Žižky z Trocnova“) v rámci tzv. Kerenského ofenzívy, na vedlejším směru, dosáhla slavného úspěchu, kdy nadšeným útokem prorazila přes 4 linie pozic rakousko-uherské armády, až do hloubky asi 5 km, získala velký počet zajatců a válečného materiálu. Proti ní stál nepřítel, o síle asi 5 500 mužů, dobře vystrojených a výborně vyzbrojených. Oproti tomu Čs. střelecká brigáda měla slabou výzbroj, kulometů zoufalý nedostatek a zcela nedostatečná byla i výstroj. Ztráty Čs. střelecké brigády – 185 padlých a zemřelých následkem zranění, a asi 700 zraněných.

V bitvě u Zborova proti sobě bojovali dva budoucí českoslovenští prezidenti: Klement Gottwald na rakouské straně a legionář Ludvík Svoboda.

 

Martinská deklarace

Deklarace martinská byla hotova. Byla později schválena i na nesčetných shromážděných lidu po celém Slovensku. Dokument tento v dějinách národa významu historického má toto znění:

Deklarácia Slovenského Národa.
Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30. oktobra 1918 v Turčianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného československého národa, trvajú na zásade samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlasuje, že v meně česko-slovenského národa bývajúceho v hranicicach Uhorska, je jedine ona oprávnená hovoriť a konat.
Nie je na to oprávnená uhorská vláda, ktorá za celé desatročia nepoznala vážnejšej úlohy, jako potlačovat všetko, čo je slovenské, nepostavila a nedovolila nášmu národu ani jedinej školy, nedovolila, aby sa slovenskí ľudia dostali do verejnej správy a úradov, náš ľud majetkove ničila a vykoristovala svojou stredovekou feudálnou sústavou a politikou.
Nie sú oprávnené na to, aby v meně slovenského ľudu hovorily, ani tie tak zvané zastupiteľské sbory, ktoré sú sostavené na základe úzkeho volebného práva nedopúštajúceho prejavit vôľu národa, a ozostáuajúce z ľudí, ktorí vzdor nariadeniu zákona nedopustili na výboroch čisto slovenských stolíc ani len slovenského slova.
Nie sú na to oprávnené ani také ľudové shromaždenia, ktoré vynášajú uzavretie pod tlakom cudzieho násilia.
V meně slovenského národa na Slovensku oprávnená je leda hovoriť jedine Slovenská Národná Rada.

Národná Rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvedčuje:
1. Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.
2. Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novo utuoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. oktobra 1918 formuloval predseda Wilson a ktoré dňa 27. oktobra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia.
3. Žiadame okamžité uzavretie pokoja a sice na všeľudských kresťanských zásadách, aby pokoj bol taký, že by medzinárodno-právnymi zárukami znemožňoval ďalšiu vojnu a ďalšie zbrojenie.
Sme presvedčení, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovat a dľa svojich sít prispel ku všeobecnému pokroku človečenstva.

 

Československá církev 1920

Církev československá husitská (do roku 1971 pouze Církev československá) je křesťanská církev, která byla vyhlášena 8. ledna 1920 a její působení je omezeno prakticky jen na Českou a Slovenskou republiku. Podle posledního sčítání lidu se k ní hlásí v ČR 99 103 věřících a v SR cca 6 000 věřících.

Církev československá husitská za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi, či k pravému jádru křesťanství. Tvrdí také, podobně jako Českobratrská církev evangelická, že je pokračovatelkou učení Mistra Jana Husa a husitství. Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve.

 

Hlaholice:

Tvůrcem nestaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) byl soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno kyrillos – Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 855 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko – samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy.

Měla 2 formy – okrouhlou a hranatou.

velmi složité písmo, 43 znaků a bylo těžko čitelné

v Čechách se udržela asi do 11. století

 

Cyrilice:

Písmo dostalo název na počest Cyrila, který byl prohlášen za svatého. Rozšířila se ve starém Velkém Bulharsku, odkud se rozšířila do Srbska a na Ukrajinu a do Ruska. Z cyrilice vychází ruská azbuka (písmo bylo změněno roku 1708 na žádost Petra Velikého podle latinkových, nazval ji graždanka, používá se v podstatě dodnes).

 

Jan Palach:

Narodil se 11. srpna 1948 v Praze.  Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu UK – přijímací zkoušky udělal, ale přijat nebyl => zkusil VŠE, obor politická ekonomie – byl úspěšný, a od roku 1966 začíná studovat. V roce 1968 znovu skládá zkoušky na FFUK a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis – politická ekonomie. Během studia VŠ cestoval – dvakrát byl v SSSR na letní studentské brigádě, v polovině září 1968 odjel na sklizeň vína do Francie. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nesl nadmíru těžce. Situace po 21. srpnu pro něj představovala výsledek násilí a to bylo něco, co bytostně nenáviděl a s čím se nemohl smířit. Proto mu byla blízká každá akce, která s touto situací vyslovovala nesouhlas. V listopadu 1968 se aktivně zúčastnil studentské stávky. 16. 1. 1969 se na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. Politické reprezentace upálil v horní částí pražského Václavského náměsti. Jeho pohřeb 25. 1. 1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci.

 


Jan Zajíc:

Narodil se 3. července 1950 ve Vítkově. V roce 1969 se zúčastnil protestní hladovky a tryzny studentů za Jana Palacha u sochy sv. Václava v Praze. 25. 2. 1969 (21. výročí komunistického převratu) ve snaze vyburcovat do letargie upadající veřejnost k odporu proti postupující „normalizaci“ odjel v doprovodu tří spolužáků do Prahy. Vezl s sebou kufřík, v němž měl několik dopisů a výzvu občanům Československa, určenou k rozmnožení a přepsanou na bláně. V Praze si koupil kyselinu, několi lahví benzinového čističe a pastu na parkety, jíž si na toaletě potřel celé tělo. Svým průvodcům předal blánu i dopisy na rozloučenou a rozešel se s nimi. Okolo půl druhé odpoledne zašel do průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí. Zde vypil kyselinu, polil se čistícím prostředkem a zapális se. Z průjezdu se mu však nepodařilo vyběhnout – po několika krocích upadl a ana místě zemřel. StB překazila jeho přání být pochován v Praze, byl proto 2. 3. 1969 pochován v rodném Vítkově.

 

Evžen Plocek:

Narodil se 29. 10. 1929 v Jihlavě. V roce 1955 vstoupil do KSČ a stal se placeným předsedou ROH. V roce 1968 se angažoval pro změny, které přineslo Pražské jaro, reprezentoval jihomoravský kraj na sjezdu KSČ, který se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. Byl rozhodnut pokračovat v reformní činnosti i po srpnové okupaci republiky. V roce 1969 po dubnovém plénu ÚV KSČ si uvědomil nuskutečnitelnost svých snů. 4. dubna 1969 na Velký pátek navštívil cestou ze zaměstnání své rodiče a poté odešel na jihlavské náměstí. Zde se okolo 18. hodiny polil ředidlem. Cestou k budově okresního výboru KSČ odhodil dva složené papíry s texty: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“ Před sídlem strany škrtl sirkou. Ředidlo se vznítilo. Protože na náměstí stály houpačky a kolotoče, lidé se nejprve domnívali, že jde o nějakou pouťovou atrakci. Až po chvíli přispěchali na pomoc a byl odvezen do jihlavské nemocnice. Přes mnohé překážky se pracovníkům Motorpalu podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. V tisku se o sebeupálení Evžena Plocka kromě dvouřádkového oznamení neobjevilo ani slovo.

 

Hnutí omladina:

pokroková skupina, která demonstrovala proti tehdejší rakouské vládě, někteří její členové byli vězněni a jejich díla konfiskována

Viktor Dyk, Karel Toman, František Gellner, Fráňa Šrámek, Petr Bezruč

v roce 1895 se mladí literáti seskupili pod názvem Česká moderna, vydali svůj manifest, ve kterém požadovali individualismus a právo na osobitou tvorbu.

 

Vratislav II.:

V roce 1086 císař Jindřich IV. knížete Vratislava II. za jeho služby a přátelství odmění - dne 15. června ozdobí Egilbert, arcibiskup mohučský, v kostele sv. Víta na Pražském hradě Vratislava a jeho manželku korunami, přičemž královská hodnost není dědičná, je udělena pouze Vratislavovi. Od Jindřicha získává Vratislav též (dočasně) tituly markraběte saského východní marky (Lužice), Míšeňska a později markraběte bavorského východní marky (Rakous).

Současně s korunovací na českého krále je Vratislavu II. udělen i titul krále polského.

Korunovací Vratislava II. dochází v českých dějinách k významnému kroku - nastává postupné uvolňování vazeb českých panovníků na panovníky německé. Dokladem toho je i ten fakt, že za Vratislavovi vlády přestávají české země odvádět starý roční poplatek a místo něj je přijat závazek, že český panovník vypraví 300 jezdců při císařské římské korunovační jízdě.

 

Vladislav II.:

Na sněmu v Řezně 11. ledna 1158 korunován královskou korunou. Získal tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) královskou hodnost. Poté doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem.

 

Benešovy dekrety:

Benešovy dekrety je populární souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní).

Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).

Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.

V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ze dne 26. října 1945.

- omezuje právo na navrácení majetku pouze na občany České republiky, avšak - a to je druhá návaznost na dekrety - příslušný majetek musel být zkonfiskován po 25. únoru 1948.  Od počátku bylo veřejným tajemstvím, že české restituční zákonodárství je koncipováno tak, aby vyloučilo z nároku na navrácení majetku sudetské Němce.

 

Gavrilo Princip:

Bosenskosrbský politický aktivista, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na Františka
Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Tato událost podnítila Rakousko – Uhersko k akci vůči Srbsku, která vedla k zahájení první světové války.

 

Marshallův plán 1947:

Iluze o možnosti dohody s Moskvou ztratil Marshall definitivně po schůzce zástupců čtyř mocností v Moskvě v březnu 1947. Marshall se zde osobně setkal se Stalinem. Tato schůzka ho utvrdila v přesvědčení o nutnosti angažovanosti Spojených států ve prospěch pomoci Evropě. Po svém návratu pak začal Marshall svou ofenzívu vůči americkým zákonodárcům. V jednom ze svých projevů mimo jiné zdůraznil, že Evropa „prosí o pomoc, uhlí, potraviny“ a liknavost USA pak připodobnil k situaci, kdy „pacient umírá, zatímco lékaři se radí“. Bylo třeba začít urychleně připravovat konkrétní plán pomoci.

Hlavní  roli  měl sehrát Politický plánovací štáb. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan (autor známého „dlouhého telegramu“ a článků varujících před Stalinovým expansionismem). Když byl plán hotov, bylo nutné jej také patřičně prezentovat. Ideální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podleMarshalla namířen „proti žádné zemi ani doktríně“, ale pouze proti „hladu, bídě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem mělo být „obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“ 

Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval šéfy diplomacií Francie (Georges Bidault) a Ruska (Vjačeslav Molotov) a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 27. června 1947. Sovětská strana sice tento návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci. Po týdnu jednání však konferenci opustila. Odchod sovětské delegace, 2. července, sice vzbudil obavy, ale na druhé straně si spousta delegátů oddychla, neboť jednání bez účasti komunistů dávalo větší šance na konečnou dohodu. Československo původně souhlasilo s přijetím plánu. 9. července však přiletěli zástupci československé vlády (Gottwald, Masaryk a Drtina) do Moskvy a po setkání se Stalinem a byli přinuceni se plánu vzdát. Jako memento pak vyzněla slova ministra zahraničí Jana Masaryka, že do Moskvy přiletěl jako ministr zahraničí svobodného státu a vrací se jako Stalinův pacholek. Stejný osud jako Československo postihl i Polsko.

 

Leonid Iljič Brežněv:

Sovětský vůdce, který dal pokyn k okupaci Československa v roce 1968.

Do komunistické strany L. I. Brežněv vstupuje v roce 1931 ve svých pětadvaceti letech - jeho kariéra v aparátu komunistické strany pak začíná rokem 1937, kdy je zvolen místopředsedou městského sovětu v Dněpropetrovsku. Od roku 1941 Leonid Brežněv vykonává politické funkce v Rudé armádě - jeho kariéra armádního politického komisaře je strmá, již v roce 1943 dosahuje hodnosti generálporučíka.

Po skončení druhé světové války pak pokračuje Brežněvův rychlý postup komunistickou stranickou hierarchií - v roce 1950 se stává Brežněv členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, zároveň je prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Moldávie. V letech 1954-56 pak vykonává Leonid Iljič Brežněv funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu - v této funkci se Brežněv stává hlavním vykonavatelem plánu N. Chruščova na přeměnu kazašských stepí (tzv."celin") v ornou půdu.

Po návratu do Moskvy v roce 1956 je Leonid Iljič Brežněv jmenován členem politbyra (členem sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu), kde se pak významně podílí na potření tzv. "protistranické skupiny", usilující o sesazení N. Chruščova - za svoji loajálnost vůči Chruščovovi je pak Leonid Brežněv v roce 1960 jmenován předsedou prezidia Nejvyššího sovětu (tj. titulární hlavou Sovětského svazu) a čtyři roky poté se stává hlavním Chruščovovým poradcem.

Ale ještě ve stejném roce, tj. v roce 1964, se Leonid Iljič Brežněv účastní protichruščovského vnitrostranického puče v komunistické straně - po Chruščovově pádu se pak Brežněv stává prvním tajemníkem komunistické strany, v roce 1966 pak tajemníkem generálním, od roku 1977 je pak Leonid Brežněv až do své smrti v roce 1982 opět předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.

Za vlády Leonida Brežněva Sovětský svaz pokračuje, přes jisté oteplení ve vztazích se Spojenými státy a západní Evropou, ve zbrojení ve snaze získat vojenskou převahu nad Západem a stále tvrději prosazuje svoji vůdčí úlohu v rámci východního bloku, o čemž svědčí zejména invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 - okupaci Československa pak Brežněv ospravedlňuje zněním jedné formulace ("ostatní socialistické země mají právo vojensky zakročit, je-li ohrožen socialismus v jedné z nich") Varšavské smlouvy v tzv. Brežněvově doktríně.

Vnitřní politika Brežněva je charakteristická stagnací - komunistická strana není schopna ani ochotna sebe sama obrodit, sovětský komunistický režim je na dlouhá léta zakonzervován.

Brežněnova zahraniční politika je charakteristická jeho snahou o posílení vlivu sovětského impéria v celosvětovém měřítku, o čemž svědčí např. neúspěšná invaze sovětských vojsk do Afghánistánu koncem sedmdesátých let. Na druhou stranu je to ale právě Leonid Iljič Brežněv, kdo se postupně sejde s několika prezidenty Spojených států amerických (R. Nixonem, G. Fordem a J. Carterem) a stává se tak jedním ze strůjců politiky uvolnění - právě Brežněv podepíše jako nejvyšší představitel komunistického východního bloku řadu mezinárodních smluv o hospodářské výměně i o otázkách mezinárodního míru a odzbrojení, mj. jeho podpis je pod sovětsko-americkou obchodní smlouvou z roku 1972 či pod závěrečným aktem helsinské konference nebo pod odzbrojovací smlouvou SALT II z roku 1979. V posledních letech své vlády je Leonid Iljič Brežněv vážně nemocen, 10. listopadu roku 1982 pak v Moskvě umírá.

 

Albert Pražák:

Prof. PhDr. Albert Pražák (11. června 188019. září 1956) byl český literární historik.

Do roku 1914 působil jako středoškolský profesor v Praze.

Po vypuknutí první světové války byl odveden a prošel srbskou a ruskou frontu.

Od r. 1921 působil jako profesor na univerzitě v Bratislavě a od r. 1933 v Praze.

Roku 1924 se stal členem české akademie věd a Královské společnosti nauk. Roku 1926 se podílel na založení Učené společnosti Šafaříkovi v Bratislavě, v této spolenosti působil jako generální sekretář.

V květnu 1945 byl předsedou České národní rady.

 

Slovenské národní povstání:

Slovenské národní povstání (SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru II. světové války.

Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Hlavním městem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přechází velká část povstalců do guerillové (partyzánské) války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). Kromě Slováků bojují v SNP také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky – zejména Rusů, v menším počtu Američanů, Britů nebo Francouzů.

Situace před SNP

Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda.

Začátek SNP

Povstání vypuklo předčasně. Po incidentu s postřílením členů německé vojenské mise požádal německý vyslanec v Bratislavě Hans Elard Ludin Berlín o vojenský zásah. Bratislavská vláda s ním 28. srpna vyslovila souhlas; nepředpokládaná přítomnost německých vojáků na Slovensku ovšem křížila plány organizátorů povstání. Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna večer vydalo rozkaz posádkám slovenské armády. Povstání rychle rozšířilo; zasáhlo na 30 okresů o rozloze asi 20 000 km² s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory.

Průběh SNP

Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. čs. armáda na Slovensku (oficiálně jmenovaná 31. srpna). Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Velká Británie, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise. Do SNP se nezapojily některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády německou armádní skupinou Heinrici, ukončené 1. – 2. září, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami u slovenských hranic operující Rudé armády. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů. Nejtěžší boje sváděli vojáci a partyzáni v září a říjnu: Strečno, Priekopy, Martin, Sučany, Partizánského, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vysočiny Ostro a jinde. Trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Spojenců, především sovětské. Nejúčinnější pomocí povstání byla východokarpatská operace Rudé armády (viz Karpatsko-dukelská operace), jakož i přesun 1. čs. stíhacího leteckého pluku a 2. čs. samostatné paradesantní brigády ze SSSR na povstalecké letiště Zolná a Tri duby.

Slovenská národní rada

Nedlouho po začátku povstání vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoci vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár.

 

Vlasovci 1945 v Praze:

4.května 1945 se velitel spojeneckých vojsk generál D.Eisenhower dohodl s náčelníkem generálního štábu Sovětské armády generálem Antonoven na čáře dotyku obou vojsk: České Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary. Sověti měli volnou ruku a konali urychlené přípravy k osvobození Prahy, kde vypuklo 5.května povstání. Řídícím centrem se stala Česká národní rada (ČNR) v čele s profesorem A.Pražákem. Hlásila se ke košické vládě Národní fronty. Vojenské velitelství bylo podřízeno generálu K.Kutlvašrovi a podplukovníku Bartošovi. Živelné akce v Praze tak dostaly organizovaný ráz. Buňačenkova divize stála v té době u Berouna, zhruba 30 km od Prahy. 5. května uzavřel Buňačenko se zástupci povstalců dohodu. Divize se měla vydat během několika hodina na cestu ku Praze a pomoci povstalcům. V hlavním městě mezi tím probíhaly zuřivé boje. Povstalecký rozhlas volal o pomoc. Ráno 6. května bylo na žádost generálporučíka SS Pucklera nasazeno i německé letectvo. Vojenský velitel povstalců Kutlvašr dostává od Němců ultimátum. Situace je zoufalá. Během noci přicházejí na velitelství povstalců zprávy o příchodu Vlasovců. Západně od Prahy se střetli s Němci a na 10000 jich odzbrojili. Ostřelují zbraslavský zámek a útočí na Lahovice.Další směr postupu vede přes Dušníky , Košíře a průzkumné hlídky pronikají až na Smíchov. Obyvatelstvo je vítá a uvolňuje jim průchody v barikádách. Bojují s Němci v Motole a útočí na ruzyňská kasárna a letiště. Právě z Ruzyně startují německá letadla k útokům na Prahu a ničí historický střed města. Do rána dostává generál Kutlvašr ucelené údaje o Vlasovovu vojsku. Už je jisté , že divize vstoupila do Prahy a vojáci se přidávají k povstalcům. První pluk podplukovníka Archipova operuje v prostoru Radotína , Chuchle a Zlíchova. Druhý pluk podplukovníka Artěmjeva postupuje na Jinonice a dosáhl Vyšehradu .Třetí pluk podplukovníka Alexandrova-Rybcova bojuje u Ruzyně a postupuje na Střešovice a Hradčany. Poslední , čtvrtý pluk plukovníka Sacharova se přesunul z Berouna na Motol a odtud zaútočil na Smíchov. Generál Buňačenko vyslal parlamentáře kapitána Antonova spolu s českým styčným důstojníkem poručíkem Charvátem s kapitulační výzvou ke K.H.Frankovi. Povstalecký rozhlas pak ráno ohlásil , že generál Vlasov žádá Franka , aby s německým vojskem v Praze kapituloval. Nedostane-li odpověď do jedenácti hodin, zahájí vlasovci další útok. O kapitulační výzvě vlasovců Frankovi se dozvídá i ČNR, která sídlí v Bartolomějské ulici. Podle členů rady nemůže Vlasov dávat výzvy Frankovi bez koordinace s velitelstvím československých vojsk. Ke kapitulaci může Němce vyzvat jen český lid , který uskutečňuje povstání. Rada rozhodne, že pozve kapitána Antonova, zastupujícího generála Buňačenka. Antonov přišel a prohlásil, že respektuje stanovisko ČNR. Slíbil, že Vlasovova vojska budou operovat v souladu s československými veliteli. Další jednání pak budou vyhrazena velení československých sil ve spolupráci s velením vojsk generála Vlasova.

 

Česko – slovensko 19. 11. 1938:

Sněmovna přijala zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, zavedla název Česko-Slovensko a přejmenovala Podkarpatskou Rus na Zakarpatskou Ukrajinu.

 

Karpatská Ukrajina:

listopad 1938 - březen 1939, historický název pro Podkarpatskou Rus

Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.

 

Antonín Švehla:

byl předsedou třech československých vlád, předsedou Agrární strany a hostivařským statkářem.

Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař (dnes součást Prahy) v selské rodině. V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. Politicky se začal angažovat v devadesátých letech 19. století. Od roku 1902 byl místopředsedou Sdružení českých zemědělců a v roce 1906 spoluzakládal časopis Venkov. V letech 19081913 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Od roku 1909 byl v Agrární straně předsedou výkonného výboru. Za 1. světové války byl jedním z vůdčích představitelů domácího odboje. Účastnil se činnosti Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od července 1918 stál v čele Národního výboru.

28. října 1918 se podílel na vyhlášení samostatného státu a stal se tak jedním z pěti mužů 28. října. Od 1918 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou Agrární strany a snažil se,