Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázky z POL 4

3. 9. 2006

aby její politika byla přijatelnou jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. Švehla se také podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, orgánu koordinujícího činnost hlavních českých tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem třech československých vlád a to v obdobích 7. října 1922 - 9. prosince 1925 (1. Švehlova vláda), 9. prosince 1925 - 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12. října 1926 - 1. února 1929 (tzv. Panská koalice). Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 1929 se z důvodu svého zdravotního stavu, s nímž měl dlouhodobé komplikace, stáhl z aktivního politického života.

Švehla byl znám jako schopný politik a mistr kompromisu. Na rozdíl od většiny významných politiků své doby neměl akademické vzdělání, své znalosti získal samostudiem a vynikal v řešení praktických politických otázek.

 

Norimberský proces 1945 – 1946:

Mezinárodní soudní tribunál, ustanovený dle Londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 (mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií), pro potrestání válečných zločinů za druhé světové války, se do dějin zapsal pod označením Norimberský proces.

Souzeno bylo 22 hlavních představitelů Třetí říše. Soudní proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a byl ukončen vynesením rozsudků 1. října 1946. Proces proběhl před za tímto účelem svolaným soudem, nazvaným Mezinárodní vojenský tribunál (anglicky IMT - International Military Tribunal, francouzsky TMI - Tribunal militaire international, německy IMG - Internationaler Militärgerichtshof, rusky - МВТ Международный военный трибунал).

Současně s tím odsouzeny SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP jako zločinecké organizace.

Podobný proces se konal také v JaponskuTokijský proces.

 

Výtky proti Norimberskému procesu

Ač je Norimberský proces obecně přijímán jako nutná součást vyrovnání se s nacismem, vyskytují se námitky proti způsobu jeho provedení a poukazy na to, že minimálně z právního hlediska nebyl fér. Následuje seznam hlavních výtek:

porušení práva na rovnost stran. Zatímco obžaloba měla přístup ke všem zabaveným archivům a materiálům, z nichž si mohla libovolně vybírat důkazní materiál, obhajobě byl tento přístup odepřen a mohla tak pouze reagovat na selektovaný materiál předložený obžalobou.

zpětné uplatnění nově zavedených zákonů (zejména pak nově zavedeného zločinu přípravy útočné války)

určitou morální námitkou je i upozornění, že mnoha zločinů, za které byli němečtí politici a vojáci odsouzeni k smrti (genocida, příprava útočné války etc.), se dopouštěli (ovšem beztrestně) i vítězové, jejichž zástupci zasedli v soudním tribunálu (konkrétně SSSR).

Nejčastější námitky proti konkrétním rozsudkům jsou vznášeny v případě Alfreda Jodla, který byl v roce 1953 posmrtně plně rehabilitován, J. Streichera s poukazem na svobodu slova a admirála Karla Dönitze v jehož prospěch svědčil u tribunálu i americký admirál Chester Nimitz.

 

Nástup Hitlera:

Po první světové válce bída v Německu (vysoké poválečné reparace), špatná hospodářská situace. Ve dvacátých letech se objevuje politik (Hitler), který sliboval, že změní situaci a pozvedne Německo tam, kam patří => 8. 3. 1923 přikračuje k revoluci – neúspěšně – odsouzen na pět let X propuštěn po devíti měsících – opět organizuje svou stranu NSDAP =>

10. dubna 1932 – Hitler zvolen kancléřem, jmenován 10. ledna 1933 (do Bavorské politické strany vstoupil roku 1919, stává se jejím předsedou a přejmenovává ji na NSDAP) => nacismus, kniha Mein Kampf (napsáno ve vězení), čeští Němci zaktivizování Henleinem

 

Lord Runciman Walter

20. května 1938 v Československu mobilizace – kvůli obavě z vypuknutí války do Prahy přijíždí britský pozorovatel Lord Walter Runciman => snaha o usmíření nacistické strany SdP a Československa – září 1938 SdP se pokouší o převrat – potlačen československou armádou => vyhlášeno stanné právo => SdP zakázáno a Henlein odjíždí do Německa – Britové se snaží vše řešit diplomatickou cestou => vyvíjen tlak na Československo, aby se vzdalo pohraničních území

 

K. H. Frank

Počátkem roku 1934 bylo toto knihkupectví předáno straně SdP (SudetenDeutch Partai jestli se nepletu) po dohodě s Konrádem Henleinem a on sám vstoupil do Krajského vedení strany SdP v Karlových Varech. Od té doby byl politicky činný. Od 1. ledna 1934 byl v hlavním vedení SdP v Chebu se sídlem v Chebu a Aši, a to až do roku 1938. V roce 1935 byl zvolen poslancem SdP za kraj Karlovy Vary. Od listopadu 1938 byl zastupujícím župním vedoucím NSDAP (Nationalsocialistische Deutsche Arbaits Partai - Nacionálně-socialistická německá strana práce, Hitlerova strana, opět si tím nejsem 100% jist ale tak nějak to je :)) ) až do poloviny března 1939, tedy do zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Nato byl jmenován státním sekretářem u říšského protektora v Čechách a na Moravě, kteroužto funkci zastával až do října 1943, od té doby byl německým státním ministrem pro Čechy a Moravu až do 4. května 1945, kdy se navrátil z Flensburgu s plnou moci k předání německé správy a exekutivy nové vládě. 4. až 8. května pobýval Černínském paláci a v noci z 8. na 9. května po podepsání kapitulace odjel s rodinou přes Rokycany směrem na Plzeň, doprovázen muži z Schutzpolizei a SS a osobní stráží. Měl v úmyslu vzdát se do amerického zajetí, stejně jako většina německých vojáků po prohrané válce, všichni měli strach z ruského zajetí. Byl očekáván, v blízkosti Rokycan byl americkým kapitánem zadržen a převezen do Plzně. Jeho rodina byla v jiném voze. Musel být silně střežen americkými vojáky, protože když se lidé dozvěděli, ze byl zadržen a je v Plzni, byl neustále napadán. Následně byl převezen do Wiesbadenu, kde byl v americkém zajetí, a poté byl vydán do Prahy k tomuto procesu.

Na podzim 1938 na výzvu K. Henleina ilegálně odchází do Německa, kde se začleňuje do sudetoněmeckého Freikorps, čímž se dopustil činu vlastizrady.

Vydal a potvrdil mnoho vyhlášek a nařízení, které umožnili a začlenění českého průmyslu do německé válečné mašinérie. Svou vinu nese na smrti studentů zastřelených 17. listopadu 1939 bez vynesení rozsudku, stejně jako na deportaci tisíců lidí do Německa na nucené práce. Jeho podpis je i na rozsudcích smrti pro vesnice Lidice a Ležáky vyhlazené odvetou za atentát na říšského protektora Reinharda Heidrycha. Jméno K.H.Frank znamenalo smrt tisícům obyvatel Československa "odsouzených" a popravených během kruté vlády tohoto muže. Často argumentoval tím, že byl jen figurka, že rozsudky musel pouze podepisovat, aniž by měl možnost s tím cokoliv udělat, natož prošetřovat jejich pravdivost. Popravu studentů 17. listopadu považuje "podle lidských citů a lidských zákonů za vraždu". Přesto tomu nijak nezabránil, opět, bohužel.
K.H.Frank byl po válce souzen a 22. května 1946 byl odsouzen k trestu smrti. Zrádce našeho národa a země K.H.Frank byl o tři hodiny později, v 13.37, po zamítnutí všech žádostí o milost, oběšen.

 

 

K. Henlein

českoněmecký nacionalistický a poté nacistický politik

Ve volbách v roce 1935 se ovšem SdP stala nejsilnější stranou v Československu a až do roku 1938 měla v parlamentě 44 poslanců. Záhy začala proudit finanční podpora z Německa a i to významně ovlivňovalo další vývoj. Když se pak v německých demokraticky orientovaných stranách začal projevovat tzv. neoaktivismus, souhlas se spoluprací v československé vládě, který projevovali zejména sociální demokrat W. Jaksch, křesťanský sociál Hans Schütz a agrárník G. Hacker, SdP vystoupila ostře proti. V roce 1937 si ve straně upevnil pozice K. H. Frank a SdP se orientovala na nacistické Německo. A právě tehdy se stal stoupencem této orientace i Henlein, který se přihlásil k heslu: Ein Volk, ein Reich, ein Führer! (Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce!)

Pak přišel anšlus, připojení Rakouska k Německu, a to způsobilo zhroucení aktivistických německých stran v Československu. V orgánu své strany Die Zeit vydal 17. března 1938 Henlein zvláštní provolání, v němž apeloval na jednotu a rozšíření sudetoněmecké fronty a dne 22. března se k SdP připojila německá agrární strana a o dva dny později i němečtí křesťanští sociálové. Sjezd SdP v Karlových Varech ve dnech 23.-24. března 1938 byl zakončen Henleinovým projevem, v němž odmítl kodifikování dosavadních menšinových ustanovení ohlášených čs. vládou a formuloval požadavky sudetských Němců. Henleinova strana se s plným vědomím svého vůdčího představitele stala "trojským koněm" nacistického Německa, jehož cílem bylo rozbití Československa.

Po dalších jednáních s Hitlerem v létě a v září 1938 se Henlein snažil ovlivnit i šéfa britské mise lorda Runcimana ve smyslu "spravedlivých požadavků" SdP. Po projevu Hitlera na sjezdu NSDAP v Norimberku dne 12. září 1938 propukly mezi německým obyvatelstvem v Československu otevřené nepokoje. K velkému zklamání nacistů však vláda reagovala rychle a úspěšně a pokus o puč velmi rychle potlačila. SdP byla zakázána a na jejího vůdce byl vydán zatykač. Henlein uprchl do Německa a postavil se do čela ozbrojených sudetoněmeckých oddílů Freikorps, které podnikaly výpady na československé území.

Pak přišel Mnichov, který Henlein považoval za velké vítězství. K ukončení činnosti Freikorpsu vydal rozkaz: Sudetoněmecký Freikorps je rozpuštěn. Děkuji mužům za jejich bezmezný a statečný zásah v boji o němectví a svobodu jejich vlasti. Očekávám, že teď budou plnit své povinnosti v bojových organizacích strany a státu stejně obětavě. Dne 5. listopadu 1938 se SdP sloučila s NSDAP a Henlein se stal Gruppenführerem (a později Obergruppenführerem) SS, župním vedoucím NSDAP a poslancem říšského sněmu. Po 15. březnu 1939 byl šéfem civilní správy okupačních vojsk a 1. září stanul v čele sudetské župy jako říšský místodržící. Tuto funkci pak zastával až do konce 2. světové války, kdy se dostal do amerického zajetí. O svém osudu si nedělal iluze a 10. května spáchal v zajateckém táboře v plzeňských dělostřeleckých kasárnách sebevraždu.

 


Chamberlain Neville

 

(18. března 1869, Birmingham9. listopadu 1940, Heckfield, poblíž Readingu, Hampshire) byl britský konzervativní premiér (28. května 193710. května 1940). Jeho jméno je spojeno především s politikou appeasementu, kterou praktikoval vůči Hitlerovu Německu.

Na post premiéra rezignoval 10. května 1940 po vpádu německých vojsk do Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Po své rezignaci zůstal lídrem konzervativců a dokud mu to zdraví dovolovalo, podporoval Churchilla.

29. září 1938 uzavírá Mnichovskou dohodu s Adolfem Hitlerem

 

Mnichovská dohoda:

byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu. Zástupci české strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).

Československu byl výsledek jednání jen oznámen i přes to, že v Mnichově měl svého zástupce - velvyslance Masného, který měl tu smutnou povinnost, oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

Dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás , Mnichov , Mnichovská zrada a zrada spojenců.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat už v roce 1934. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době vyhlášena všeobená mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi. Přijala totiž Nótu Francouzské vlády, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, kde žije víc než 50% Němců. Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 500 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Bohužel armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. V armádě bylo zhruba 20% zcela nespolehlivých vojáků německého původu a přibližně stejně jen o málo spolehlivějších Slováků, překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci. Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny byla zhruba 50% a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které by po případném útoku asi přestalo brzy existovat, a Němci by tak dosáhli absolutní letecké dominance.

Očekávaná pomoc Francie a Sovětského svazu se ukázala být málo pravděpodobnou. I kdyby Francie chtěla jít Československu na pomoc, o účinnosti její pomoci si můžeme udělat obrázek na základě Německo-polské války v září 1939, kdy se ani nepokusila vážněji překročit Rýn. Pomoc Sovětského svazu závisela pak na možnosti přesunu Rudé armády do Československa, ale ani Polsko, ani Rumunsko nedaly svolení k průchodu sovětské armády přes svá území a byly připraveny své území aktivně bránit.

Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční pevnosti, které podle Mnichovského diktátu muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, aniž by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.

Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, že podpis jejich představitelů pod dohodou byl vážnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc). Podle Jana Němečka "Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“. Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala i Itálie, ne tak jednoznačné je stanovisko Británie. Německo uznalo neplatnost dohody v roce 1973, kdy byla prováděna tzv. Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východího bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

 

Sokolov:

Obranná linie na řece Mži.

Bitva u Sokolova – 8. března 1943 – první bojové vystoupení československých vojáků, velitel 1. roty kapitán Otakar Jaroš,

Napadeni německou armádou (60 tanků, 3 roty s podporou dělostřelectva) – velká německá přesila, útok trval jeden den – masakr českých vojáků

 

Bílá Cerkev:

Důležitá železniční křižovatka.

Další ofenzíva sovětské armády byla zahájena 24. prosince 1943, aby zlikvidovala přípravy německého útoku z jižního směru na Kyjev. Pro naši brigádu nastal třídenní přesun beze spánku se zakopáváním techniky, za poklesu teploty pod -30 stupňů Celsia. Cíl je osvobodit město Bílá Cerkev. Brigáda útočí z jihu na výšinu s kótou 2084 m, dva kilometry holé sněžné stráně, odříznuté říčkou, přes kterou nemůže těžká technika. Boj začíná 30. prosince a trvá dnem i nocí do 4. ledna 1944. Výšina šla z ruky do ruky. Čs. vojska 4. ledna ovládá silnici z města na jih a osvobozuje jižní část Bílé Cerkve bojem od domu k domu. Za osvobozovací boje o Bílou Cerkev a zničení obranného postavení ve vesnici Ruda je tentýž den večer udělen 1. čs. samostatné brigádě v SSSR Řád 1. stupně Bohdana Chmelnického rozkazem sovětské vlády. V boji ztratila brigáda 66 mužů, 270 bylo zraněno a 75 bylo nezvěstných. Brigádě přichází i blahopřání od vojáků a letců z Anglie.

 

Dukelský průsmyk:

7. října 1934 překročili první českoslovenští vojáci naše hranice a začali osvobozovat území své vlasti od fašistů. Karpatsko-dukelská operace, jejíž součástí byla i bitva o československé hranice, měla pomoci slovenským povstalců. Původně měla trvat jen 5 dnů, ale nakonec boje trvaly dnů 80.

(vytvořen 1. čs. armádní sbor, který byl složen ze dvou pěších brigád, tankové brigády, paradesantní brigády a sborových jednotek. Počet příslušníků sboru dosáhl zhruba 16 000 vojáků, z čehož bylo 800 žen. Počátkem září byl sbor soustředěn u Krosna a po zahájení Dukelské operace se zapojil do bojů. Po zahájení bojů o Dukelský průsmyk byla 2. paradesantní brigáda letecky přepravena na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení přešli tito vojáci na partyzánský způsob boje. Dne 6. října 1944 překročil 2. prapor 1. brigády hranice ČSR. Za bojů o dukelský průsmyk ztratil čs. armádní sbor 6 500 vojáků)

 

Karel Kramář:

Na konci osmdesátých let 19. století se Karel Kramář sbližuje s T. G. Masarykem a J. Kaizlem, s nimiž se spojuje ve skupinu tzv. "realistů", skupinu, která pak v následujících letech přinese do české politiky nové prvky. Po vypuknutí první světové války se Karel Kramář zapojuje do protirakouské činnosti a jako nejvýznamnější představitel neoslavismu a prorusky orientované české buržoazie je v roce 1915 zatčen a v rozsáhlém soudním procesu v polovině roku 1916 odsouzen pro velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který je mu později změněn na doživotí. V červenci roku 1917 je Kramář amnestován, jeho návrat do Libštátu je pak triumfální - v říjnu 1917 je znovu, společně s A. Rašínem (viz Rašín, Alois), postaven do čela mladočeské strany, která pak pod jeho vedením směřuje stále více doprava - v únoru roku 1918 pak dochází ke sloučení mladočeské strany se stranou státoprávně pokrokovou, stranou pokrokovou a stranou moravskou lidovou pokrokovou ve stranu nesoucí název Česká státoprávní demokracie (později je přejmenována na Národní demokracii). V březnu pak k této nové straně přistupují i staročeši. Když je v červenci roku 1918 obnoven český Národní výbor, je Karel Kramář zvolen jeho předsedou - v čele této delegace pak Kramář odjíždí 25. října do Ženevy, kde probíhají jednání zástupců domácího a zahraničního protihabsburského odboje o podobě českého státu po skončení první světové války - Kramář zde propaguje myšlenku českého království, nakonec ale musí ustoupit republikánské většině, která vidí budoucnost českých zemí v republice: Kramář je na konci jednání zvolen prvním ministerským předsedou nově vzniklé Československé republiky. V této funkci Karel Kramář setrvává do obecních voleb v roce 1919, kdy je nahrazen představitelem vítězné strany sociálním demokratem V. Tusarem (viz Tusar, Vlastimil).

Podkarpatská Rus:

Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Grigorije Žatkoviče dohodu s Tomášem G. Masarykem na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.

Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanoví: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920.

V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarsku jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem. Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ. 14. března 1939 je na zasedání podkarpatského sněmu rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.

 

15. března 1939 je pak vyhlášen nezávislý stát Karpatská Ukrajina. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá.

Po asi týdenních bojích je Maďarskem Karpatská Ukrajina obsazena a území nadále nazýváno Podkarpatsko a je mu přislíbena autonomie v rámci Maďarska.

Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase Sevluš, Bílky, Volovec. Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od čáry, tedy průmyslové oblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.

12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo (samozřejmě že jednomyslně) s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

26.listopadu 1944 byl uspořádán v Mukačevě sjezd národních výborů z celé země. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR.

V roce 1945 je pak celá oblast (s výjimkou obce Lekárovce) s malou částí Slovenska odstoupena Československem Sovětskému svazu.

Od rozpadu SSSR sílí na území celé Podkarpatské Rusi hnutí na autonomii a uznání rusínského národa.

 

UNRRA:

= Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Regabilitation Administration)

Založena 1943 – pomoc pro uprchlíky, pomoc při obnově zničených oblastí, pomoc lidem zasaženým válkou

Založena spojenci včetně SSSR (ten ale nedovolil její působení na svém území).

Až do konce války v květnu 1945 úzce spolupracuje se spojeneckými jednotkami, které jí poskytovaly logistickou a materiální podporu. V polovině roku 1945 pracovalo v terénu více než 300 týmů UNRRA

Po konci války se soustředí především na repatriaci. Většina lidí přesídlených během války se snažila vrátit domů.

Od května do září 1945 pomohla pře repatriaci asi 7 000 000 lidí (včetně lidí, kteří se nechtěli vrátit do svých zemí, ze kterých před válkou utekli – zejména SSSR).

V roce 1946 diskuse o tom, zda má poskytovat pomoc i lidem, kteří si nepřejí být repatriováni => konflikt mezi SSSR (souhlasilo) a USA (nesouhlasilo) =>vznik nové uprchlické organizace IRO

 

Otakar Jaroš:

- československý důstojník, účastník protinacistického odboje

Nesmířil se s okupací => v létě 1939 utíká do Polska – vstupuje do formující se čs. jednotky v Krakově pod plukovníkem L. Svobodou, po přepadení Polska Německem => do sovětského zajetí – po přepadení SSSR 1942 – formování 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku – nadporučík, velení nad 1. pěší rotou => bitva u Sokolova – vyznamenal se při obraně – než by ustoupil, raději padl – in memoriam povýšen na kapitána a jako první nesovětský občan vůbec vyznamenán titulem „hrdina Sovětského svazu“.

 

Gregoriánský kalendář:

Zaveden papežem Řehořem XIII (1582 gregoriánská reforma) , aby jarní rovnodennost připadala vždy na 21. března. Pro zafixování jarní rovnodennosti na 21. březen musel římský papež škrtnou z odpočtu 10 dnů – narušen nepřetržitý tok času – odstraněny 3 přestupné roky ve 4. století => znemožnilo přesné výpočty => rozhodnuto, že každý rok dělitelný 4 bude přestupný => pouze každý 4. rok.

Postupné zavedení – 1582 ve Španělsku, Portugalsku, katolických kantonech Švýcarska, 1584 u nás, 1586 v Polsku, 1578 v Uhrách, 1699 v Dánsku, 1700 v protestantské části Německa, 1752 v Anglii a v roce 1753 ve Švédsku.

Zavádění spojeno s projevy nesouhlasu – narušovalo vžité zvyklosti a tradice.

Gregoriánský kalendář se sice trochu předchází, ale toto jednoduché pravidlo s dělitelností 4 a 400 pro potřeby lidí naprosto stačí. Časem stejně bude nutné kalendář o jeden den opět upravit, a proto je určeno, že rok 4840 nebude přestupný, přestože by podle pravidla měl být. Tím se kalendář o jeden den zkrátí a další oprava bude nutná opět za hooodně dlouho. To se nás určitě týkat nebude :)


Školská reforma Marie Terezie:

1760 ve Vídni založen nejvyšší orgán řídící celé školství (Studienhofkomission – Dvorská studijní komise)

1773 – zrušen jezuitský řád a s ním i jeho školy, ty převzal stát.

Školy triviální, hlavní a normální.

Jedno- nebo dvoutřídní triviální školy zřizovány v sídlech farních a filiálních kostelů. Učí se zde čtení, psaní, počítání, základy hospodaření, náboženství, ve městech ještě znalosti pro průmysl a pro děvčata ještě šití a pletení. Povinná šestiletá školní docházka, úlevy pro venkovské děti v letních měsících (platí pro věk 9 – 12 let). Učitele ustanovuje vrchnost, obec nebo kněz. Zřizovatelé určují učitelův plat.

V krajských městech zřizovány troj- a později čtyřtřídní hlavní školy. Učí se také náboženství, latina, dějepis, přírodopis, zeměpis, sloh, geometrie, kreslení, základy hospodářství a průmyslového vzdělání. První rok v mateřském jazyce, od druhého ročníku z části v němčině, od třetího ročníku jen německy. O tento typ školy pečuje zemský školní fond. Ve zvláštních kurzech se zde také připravují budoucí učitelé. Každý adept na učitelství skládá odbornou zkoušku. Učí se pedagogice, pravopisu, zeměpisu, dějepisu přírodopisu a přírodozpytu (fyzika a chemie).

Reorganizace gymnázií v roce 1775 (po zrušení jezuitského řádu se snížil počet gymnázií ze 44 na 13, po zavedení školného na tomto typu škol v roce 1784 další pokles studentů). Vyučovacím jazykem se postupně místo latiny stává němčina. Chlapci přijímáni ke studiu nejdříve po absolvování 3. třídy hlavní nebo normální školy a po úspěšném složení přijímací zkoušky v němčině. Mají pět tříd – 3 třídy gramatické, dvě humanitní a navazující filozofické studium (2 roky). V prvních dvou ročnících se vyučuje německy, od třetí latinsky.

Zavedení funkce třídních učitelů (vyučují vše kromě náboženství).

Reforma pokračuje i za vlády Josefa II. – ustavení školních komisařů, rozšíření a doplnění sítě škol, chudé děti osvobozeny od placení školného, školné se nesmí libovolně zvyšovat, na středních školách odstraněny tělesné tresty, vyučuje se pouze německy ve všech třídách a předmětech.

Rudolf, syn Františka Josefa I.:

Narozen 1858, korunní princ, měl rád ženy, spáchal sebevraždu v Mayerlingu se svou milenkou Mary Vetserovou (nejdříve zastřelil ji a potom sebe) => na trůn František Ferdinand D´Este

Po narození dostal hodnost plukovníka, stará se o něj jeho babička, arcivévodkyně Žofie (měla námitky, že Alžběta, jeho matka, je příliš mladá a nezodpovědná, aby se mohla starat o své dítě).

Jeho hlavním zájmem od dětství byly přírodní vědy.

10. května 1881 se oženil s belgickou princeznou Štěpánkou, měli jen jednu dceru, Alžbětu.